JKA - Český svaz karate

JKA

Český svaz karate - JKA

Main banner

Banner right

Obsah

Navi menu

Japonská asociace karate:

JKA

Sponzor svazu:

MERO

Partneři:

ČUBU Gasshuku

Page

Rozhovor s Richardem Růžičkou

Profil Richarda Růžičky

Píše se rok 2016 a je tomu přesně 20 let od historicky prvního Mistrovství Evropy JKA, které se konalo v belgickém Gentu v roce 1996. V Českém svazu karate JKA je jediný člověk, který závodil jak na prvním ME JKA, tak i na tom letošním, a proto jsme připravili rozhovor právě s ním.

Letos je to 20 let od chvíle, kdy jsi získal historicky první medaili pro Českou republiku z Mistrovství Evropy JKA. Jak na to vzpomínáš?

Richard Růžička: Tak já na to moc nevzpomínám (smích). Bylo to vlastně v JKA první Mistrovství Evropy, a ačkoliv jsem byl už předtím na Mistrovství Evropy WKF, tak tady se mi líbilo, že turnaj byl organizovaný jako memoriál senseie Miyazakyho a organizátoři se to snažili pojmout tak, že závody jsou pro závodníky a ne pro funkcionáře a rozhodčí a podle toho to na turnaji vypadalo. To se mi na tom asi líbilo nejvíc, závodníci totiž měli k dispozici rozcvičovnu, kde se připravovali, soustředili se na svůj výkon a nemuseli se starat o to, kdo kdy nastupuje, nebyl tam potřeba žádný kouč, protože organizátoři vždycky pro ty závodníky přišli, vyvolali je podle čísel, seřadili je a odvedli k tatami, tam odsoutěžili svoje zápasy a organizátoři je zase odvedli pryč. Závodník tudíž po celou dobu turnaje cítil, že se sám nemusí o nic starat a mohl se plně soustředit na svůj výkon. Celá soutěž probíhala v trochu tradičnějším duchu a odpovídala tomu i atmosféra v hale, kdy závodníci seděli v seiza (pozn. tradiční japonský sed) kolem tatami a účinkující vždy vstali a šli odzávodit svůj zápas. No a finálový blok byl perfektně zorganizovaný, to už jsem pak nikdy nezažil. Všechny kategorie a disciplíny probíhaly postupně jen na jednom zápasišti, kdy v hale bylo zhasnuto a nasvícené bylo jen jedno zápasiště. Jakmile byla daná kategorie ukončená, závodníci byli odvedeni ke stupňům vítězů, které byly taky osvícené, a tam jim předali medaile. Mělo to svoji atmosféru a myslím, že to bylo dost působivé.

Které Mistrovství Evropy nebo Mistrovství Světa se ti nejvíc vrylo do paměti a proč?

Richard Růžička: Nejvíc na mě asi zapůsobilo MS v Japonsku, kdy jsme tam byli poprvé v roce 1996. Byli jsme tehdy malá výprava, pokud si dobře vzpomínám tak 6 kluků a Eva Buzková. Prvně jsme všichni přijeli do země, která je kolébkou karate a už to pro nás byl velký zážitek. První den MS probíhala soutěž dětí - mládežníku od nějakých 9 do 18 let a v hale bylo před 3000 závodníků. Mě nejvíc zarazilo, jak vysoká byla kvalita cvičení už u těchto kategorií, takže si člověk připadal jako na jiné planetě. Soutěž seniorů probíhala dva dny, s tím, že tam byl velký počet účastníků. V každé kategorii bylo kolem 200 závodníků z více než 100 zemí. Bylo dost fascinující, vidět tolik závodníků, na tak vysoké úrovni. Je sice pravda, že rozhodcovský kádr tvořili jen Japonci, takže při střetu s Japoncem měl člověk téměř 100% jistotu, že prohraje, ale připadalo mi, že všechny ostatní posuzovali velmi korektně. Takže člověk věděl jak na tom je ve vztahu k ostatním závodníkům, se kterými se střetl, pokud to tedy nebyl Japonec. Takže pokud závodník nenarazil na Japonce, dostal se až tak daleko, na jakou úroveň měl a to byl dobrý pocit. Já a Standa Bílý jsme se dostali do semifinále a tam ta naše úroveň byla taková, že já skončil 14. a Standa 16. Já to považuju za největší úspěch, protože to byl odraz toho, že jsme cvičili na nějaké úrovni a ta úroveň ve světě odpovídala tomuhle umístění.

Baví tě vykonávat funkci reprezentačního trenéra nebo myslíš, že je to nevděčná práce, která má spoustu úskalí?

Richard Růžička: Funkci reprezentačního trenéra mě vykonávat baví, ale je tam samozřejmě plno zádrhelů a věcí nebo prostě problematik, které člověk musí řešit. Nejpříjemnější je práce se závodníky, kdy se připravují nějaké cílené koncepty na konkrétní soutěž. Naopak negativní stránka je administrativní práce spojená s reprezentací, která je relativně obsáhlá a souvisí s tím hodně činností, jako je organizace výjezdů, zajištění celého běhu reprezentace. Další věci jsou spojeny s tím, že reprezentace má dneska pod sebou celou reprezentační radu, která zabezpečuje i chod talentované mládeže a sportovních středisek mládeže, a je tudíž rozšiřováním práce, která úplně úzce s reprezentací nesouvisí. Trochu negativní na tom je i dnešní přístup závodníků, protože té reprezentaci nedávají to, co člověk automaticky předpokládá. Očekával bych, že každý bude šťastný, že může naši zemi reprezentovat, že na to bude hrdý, a že tomu bude odpovídat i úroveň jeho přípravy. To se bohužel neděje a člověk je z toho spíš přešlý, z toho, že ty lidi sami od sebe nejsou tak zodpovědní na to, aby se pořádně připravovali, ne všichni samozřejmě, je to individuální, ale je to ve většině případech. Další nevděčná role je, že reprezentace, místo toho aby byla považována celým tím svazem, většinou oddílů a oddílových trenérů za nějaký vrchol a cíl, tak prostě plno lidí to považuje za přítěž a neberou to vůbec na tu váhu, kterou by to mělo mít. To se především projevuje v tom, že spolupráce s reprezentačním úsekem by měla vypadat jinak, než vypadá. Představuju si to tak, že úsek reprezentace zadá nějaké úkoly závodníkovi, a celý ten tým, včetně oddílových trenérů, se na tom snaží pracovat, aby byl pak reprezentant na soutěž připraven po maximální stránce, jak fyzicky tak i takticky, technicky, duševně a psychologicky a jakmile tam ta spolupráce není na takové úrovni, na jaké by mohla být, i když jsme v amatérských podmínkách, tak je to prostě škoda. Nespolupráce oddílových trenérů s úsekem reprezentace je to, co podle mě tu práci hatí a myslím, že je to škoda. Je to jedna z věcí co mě na práci reprezentačního trenéra nebaví, to že člověk pořád jen někoho přemlouvá, někoho někam tlačí, aby na něčem spolupracoval a přitom o to ten člověk vlastně ani nemá zájem.

Jak vypadala příprava reprezentace před 20 lety ve srovnání s dneškem?

Richard Růžička: Ve srovnání s dneškem byla ta příprava daleko víc spontánní, živelná, většina lidí, kteří byli zařazeni v reprezentaci, byli ohromně nadšení a odpovídalo tomu jejich tréninkové úsilí. Přijde mi, že jejich nasazení bylo daleko vyšší a i odhodlání jezdit všude možně na semináře a soustředění, i když jsme neměli moc peněz. Kam jsme mohli, tam jsme jeli, protože jsme prostě chtěli trénovat. Sami jsme se scházeli, sami jsme cvičili a to nadšení pro karate bylo obrovské. Samozřejmě nebylo tolik technických znalostí a tolik informačních toků, jako je dneska. Dneska mají lidé nespočet informačních zdrojů, mají mnohem lépe propracovanou metodiku, kondiční přípravu, technickou přípravu, což je všechno obrovská výhoda, ale to nadšení lidí už zase není takové. Takže je to trochu paradox, to co my jsme neměli, to jsme nahrazovali dřinou a pílí a oni dneska místo toho, aby tu dřinu a píli podpořili ještě tím, že mají více informací a daleko lepší metodiku, tak to nevyužívají, a vlastně potenciál, který mají, nezúročují. Kdyby makali, jako dřív reprezentace makala a přitom využívali dnešní poznatky (technické, metodické a tak dál) myslím si, že by výsledek byl daleko lepší, než dneska je.

Jak jsi vnímal atmosféru mezi reprezentanty tehdy před 20 lety, když to porovnáš s dneškem?

Richard Růžička: Myslím, že dřív těch lidí v reprezentaci bylo zařazených daleko míň, samozřejmě reprezentace byla tvořená jenom seniory, protože v té době nebyla vlastně žádná juniorská vrcholná soutěž, nebylo ME pro juniory ani MS, takže tím, že tam bylo jen pár lidí, tak byli schopni vytvářet daleko lepší partu a byli na sebe daleko víc kamarádsky napojeni. Mně dneska přijde, že je to rozdělený do různých skupin, které spolu víceméně kamarádí, spolupracují, ale ne na takové úrovni jako bylo kamarádství mezi reprezentanty dříve. Je to asi tím, že i jednotlivé oddíly jsou rozděleny do několika skupin/směrů a každý ten směr si vytváří jakési svoje tréninkové „know how“, které se snaží si chránit a proto ten vztah k ostatním oddílům není čistě kamarádský a otevřený. Nicméně v bojovém sportu nebo v bojovém umění není nějaké tajemství, které vede ke kratší cestě k úspěchu a tahle separace a nevytváření týmového duchu je smutnou realitou, to mě mrzí, protože se o to snažíme už několik let. Vlastně od té doby co jsme vytvořili radu reprezentace, tak se snažíme vyvolat v reprezentantech určitý pocit sounáležitosti, snažíme se vytvářet nějaké společné soustředění a je to neustále narušované především ze strany vedoucích oddílů, kteří si úplně bez problému naplánují na stejný termín jako je reprezentační soustředění svoje vlastní oddílové soustředění a nadiktují si, že jejich reprezentanti musí jet na oddílové soustředění místo na reprezentační, takže ty priority jsou úplně převrácené, což je pro mě úplně nepochopitelné.

Jak to bylo dřív s financováním výjezdů v reprezentaci?

Richard Růžička: Od roku 1996 podle mě tak do roku 2003 nebo 2004, jsme si většinu výjezdů hradili sami. Nějaká částečná státní podpora byla, ale ty první roky to bylo všechno v naší režii a vlastně nějaké spolufinancování začalo být až později. Na začátku to bylo na bedrech závodníků nebo klubů, ale tehdy podpora od klubů nebo od měst nebyla tak velká a výrazná, jako je to dneska. Takže buď si závodník peníze sehnal sám třeba sponzorsky, nebo měl štěstí, byl úspěšný a nějak ho podpořil svaz. Já jsem měl teda to štěstí, že díky tomu, že se mi na první Evropě podařilo celkem slušně umístit (pozn. 2. místo kata jednotlivci), tak jsem měl jako formu odměny finanční podporu na výjezd do Japonska na MS v roce 1996. Přičemž ostatní reprezentanti, kteří tam jeli si to částečně nebo plně hradili sami. Postupem času se stabilita finanční podpory výjezdů svazem zvyšovala a dneska jsou závodníci plně podporováni na výjezdech ME nebo MS a vyjíždí tolik závodníků, na kolik je stanovený rozpočet svazu.

Stalo se někdy dřív, když jste si výjezdy na soutěže hradili sami, že někdo kdo se vrátil s medailí z ME, požadoval následně po svazu náhradu nákladů spojených s výjezdem nebo nějakou finanční odměnu?

Richard Růžička: Tak já jsem přesvědčen, že tehdy to nikoho ani nenapadlo, protože peníze byly podle mě v té době až na posledním místě. Dřív tak nikdo moc neuvažoval, ačkoliv jsme měli peněz relativně málo, tak všichni jsme se karate věnovali s nadšením a ideál, který jsme měli, byl především dobře cvičit karate a když už jsme jeli na soutěž, tak jsme se chtěli co nejlíp umístit a předvést, že to děláme dobře. To vedlo podle mě k tomu, že o tom tehdejší reprezentanti vůbec ani nepřemýšleli a nebyl to žádný hnací motor a vůbec už ne, že by po soutěži někoho napadlo, aby se domáhal nějaké odměny nebo něčeho takového. Pro nás byla satisfakce to, že se nám potvrdilo, že to co děláme, děláme dobře.

Co si myslíš o současné reprezentaci?

Richard Růžička: O současné reprezentaci si myslím, že je problém v tom, že je málo lidí, kteří se tomu věnují na vrcholové úrovni, a kteří tomu obětují to, co to potřebuje. Řekl bych, že mezi úzkou špičkou závodníků (ti co se umísťují na ME) a těmi ostatními (ti co jsou nominováni na ME, ale v jednotlivcích se neumísťují), je velký rozdíl. Podle mě je ten rozdíl mezi těmito závodníky o dvě až tři třídy, což logicky omezuje vývoj těch špičkových závodníků. Pokud závodníci nemají dostatečnou konkurenci a nemají se ani s kým připravovat na vysoké úrovni, tak se jim pak těžko postupuje dál. Další problém vidím v tom, že dneska mládež začíná s karate velmi brzy, brzy získávají nějaké úspěchy a pocit toho, že mají už karate plné zuby, nastává někdy kolem 16. až 18. roku a končí se závoděním v 18, přičemž ničeho nedosáhli. To co vyhráli, byly dětské závody a oni mají pomalu pocit, že jsou mistři Evropy a mistři Světa, ale vlastně opravdové soutěže se ani nedotkli. Totiž vyhrát mistrovství Evropy v kategorii 14 letých, já to nechci nijak snižovat, samozřejmě je to úspěch, ale není to ta úroveň, která je v seniorských kategoriích. Už jenom rozdíl juniorské (18-20) a seniorské kategorie (21+) je propastný a opravdu vyhrát soutěž v seniorech je něco úplně jiného, než vyhrát v mládežnické ktegorii, případně v juniorech.

Jak bys popsal přípravu reprezentace a kde vidíš hlavní potenciál v jejím zlepšení?

Richard Růžička: Programy přípravy reprezentace se skládají z pravidelné přípravy v oddílech, pravidelné individuální přípravy reprezentantů samotných a pravidelné přípravy v rámci reprezentačních soustředění, kdy jsou do přípravy začleněny turnaje, jako jsou národní poháry nebo mezinárodní kontrolní turnaje. Tam je příprava víceméně dána možnostmi, které momentálně máme. To, kde já vidím další možnosti pro rozvoj, je zaprvé oblast vzdělávání trenérů, jednotlivých reprezentantů a potažmo všech oddílů ve svazu. To znamená rozvoj trenérsko-metodického úseku. Metodika je totiž dneska ve sportovní přípravě na úplně odlišné úrovni než dřív a bohužel je podle mého názoru plno trenérů, kteří tu dnešní dobu a vzdělávání se v oblasti moderní sportovní přípravy zaspali. Takže si myslím, že by se trenéři měli více vzdělávat v oblasti sportovně technické přípravy. Druhá oblast přípravy reprezentantů, kde lze zvýšit kvalitu, je určitě prohloubení spolupráce s dalšími národními svazy. Dovedu si klidně představit spolupráci s Českým svazem karate i se svazy tradičního karate, protože si myslím, že všechny ty svazy se potýkají se stejnou problematikou při přípravě reprezentantů. Tou problematikou myslím úzkou špičku závodníků v dané kategorii a velké rozdíly mezi špičkou a závodníky, kteří jsou za tou špičkou. Takže kdyby ty reprezentace byly schopny najít nějaký společný harmonogram přípravy svých reprezentantů, tak zaprvé by se ti reprezentanti obohacovali navzájem, za druhé by měli větší konkurenci během té přípravy, to znamená lepší sparingy, lepší možnosti v získávání zkušeností a tak dál a samozřejmě i v oblasti kata vidím velký potenciál. Můžu dát příklad, třeba u nás v JKA je to velmi technická stránka věci, takže bychom mohli přispět právě po technické stránce a naopak zase naši reprezentanti by mohli dostávat podněty jak cvičit dynamiku a zvyšovat rychlost, která je zase preferovaná v jiných svazech, takže si myslím, že by se jednotlivé svazy obohacovaly vzájemně. Třetí oblastí, kterou vidím, by mohla být spolupráce v přípravě s reprezentacemi jiných zemí. Ideální by bylo vybrat reprezentace, které jsou dneska na špičkové úrovni, to znamená připravovat se s reprezentačními týmy Ruska, Belgie případně Maďarska, ty jsou dneska v Evropě jedny z nejúspěšnějších států a myslím, že by nebyl problém společnou přípravu zajistit. Jediný problém je něco realizovat, když u nás doma o to nikdo nemá zájem.

Jsi spokojený s úrovní závodů v JKA ČR v porovnání s evropskou či světovou úrovní co se týče organizace, kvality rozhodčích a jejich nestrannosti a tak dál?

Richard Růžička: Myslím si, že způsob organizace našich soutěží je dneska na dobré úrovni, samozřejmě je tam někdy nějaký organizační zádrhel, co se týče zázemí. Ve vlastní organizaci bych ale problém neviděl. Kde vidím nedostatky, nebo kde si myslím, že jsou velké rezervy, je podle mě řízení soutěže. Tím myslím rozdělení kategorií na menší části, zpracování průběhu soutěže, řazení jednotlivých kategorii a disciplín. Pro mě je v tomto největší inspirací organizace závodů ESKA a WSKA (pozn. European Shotokan Karate-Do Association a World Shotokan Karate-Do Association), kde je časový plán, který se dá vyvodit z počtu závodníků a je především vyrovnaný na všech tatami s tím, že je kategorie vždy rozdělena na 4 tatami a ta soutěž vždycky probíhá rychle. Nejsou tam žádné dlouhé prostoje, protože tu soutěž lze optimalizovat zatížením tatami. U nás se bohužel tento systém nikdy nezavedl, nevím, proč to není možné, protože v roce 2007 jsme podobný model udělali na MČR když jsme jí pořádali a víceméně to běželo bezproblémově až do konce. Takže si myslím, že se dá soutěž lépe naplánovat a ty časové prodlevy jsou tam pak minimální. Protože pokud jedno tatami odjede kategorii, kde je 10 lidí a druhé tatami jede kategorii, kde je 50 lidí, tak samozřejmě jedno tatami odpočívá a jakoby se „fláká“ a druhé je přetížené, nestíhá a časově se to protahuje, takže ve výsledku probíhá soutěž na třech tatami, ačkoliv máme dneska soutěže technicky zajištěné na šest tatami. No a co se týká kvality rozhodčích tak to je takový kámen úrazu Českého svazu karate JKA, kdy dneska ti rozhodčí ne že by na tom byli špatně znalostně, ale bohužel nejsou nestranní a myslím, že už je to v neúnosné míře. Myslím, že je to potřeba změnit tak, aby byla zajištěna co největší objektivita rozhodčích a ne jejich zaujatost pro vlastní oddíly. Pokud totiž někdo cíleně ovlivňuje průběh zápasu, tak je to hrozný, protože poškozením cizího závodníka ve prospěch vlastního se nedociluje vůbec ničeho. Je to totiž falešné vítězství a ten člověk pokud cítí, že to bylo díky trenérovi, tak si toho nemůže ani vážit a ten, který měl zvítězit, utrpí nenapravitelnou škodu, protože to nese jako křivdu. Pokud závodník ví, že udělal chybu nebo že druhý cvičil líp, rozhodně přijme porážku mnohem snáz, než když ten závodník prohraje a nechápe vůbec proč. Takže bohužel nadržování vlastním závodníkům je u nás běžný postup, ačkoliv si myslím, že je to spojené ještě s jednostranným pohledem na věc, kdy vlastně každý ten rozhodčí, nebo nějaká skupina rozhodčích, preferuje určitou oblast v karate, ale karate by se mělo posuzovat jako celek a ne jenom jako jedna dominanta. To znamená, že je nesmysl posuzovat v kata pouze techniku nebo jenom unsoku, jestli má někdo nohy na zemi nebo jestli někdo cvičí přesně jenom podle standardizace kata. Mělo by se to posuzovat jako celek, má to několik atributů, které jsou jasně stanoveny pravidly JKA WF. Tam jsou stanovena kritéria jak pro kata tak pro kumite a těch kritérií je tam 10 nebo 11 a je tam vždy řazena priorita určitých kritérií a nelze kritérium na 7. nebo 8. místě brát jako to nejdůležitější a ostatních kritérií si nevšímat. Je to prostě celek a mělo by se na to nahlížet komplexně. To si myslím, že je jedním z problémů, že ti rozhodčí na to nahlížejí zaslepeně z jednoho úhlu pohledu, který je jim třeba vnucován, nebo nastaven oddílem a potom vlastně nevidí 5 jiných pozitiv, který ten závodník má a soudí ho na základě jedné negativní stránky nebo nedostatku. Takže ho nakonec posunou na nějaké zadní příčky, i když ten člověk splnil daleko víc kritérií, než ten který zvítězil. Takže je to spíš nepochopení rozhodcovského postu, ale daleko horší je úmyslné nadržování nebo poškozování závodníků. Bohužel se to dneska děje dost pravidelně a bylo by dobré se toho zbavit.

Co si myslíš o současných reprezentačních soustředěních?

Richard Růžička: Myslím si, že současná reprezentační soustředění bohužel neplní tu funkci, kterou by měla plnit a to je cílené směřování přípravy reprezentantů k nějaké vrcholné soutěži. Když jsem se pokoušel zavést nějakým způsobem dlouhodobou přípravu, uspořádal jsem soustředění v přípravné fázi, kde se jedná především o odstraňování technických chyb a na to soustředění nedorazilo plno lidí s tím, že jim to připadalo zbytečné, protože měli pocit, že se vlastně ještě nepřipravují na soutěž, ačkoliv to bylo třeba 4 měsíce před soutěží. S tímhle přístupem závodníků není možné pracovat koncepčně, protože aby byla příprava na závod kvalitní, musí probíhat v několika fázích. Je to prostě nepochopení od těch trenérů, že nerespektují to, že se závodník připravuje na nějakou vrcholnou soutěž. Uvedu příklad, na MS WSKA byl jeden náš závodník v kumite úplně zatuhlý a tak jsem se ho zeptal, co dělal. On mi řekl, že týden před závodem měli posilovací trénink, objemový, což je absolutní nepochopení jeho přípravy oddílovým trenérem, který de facto naordinuje objemovou přípravu ve fázi, kdy se má závodník připravovat pouze takticky, rychlostně a samozřejmě reakčně.

Takže si myslíš, že reprezentační soustředění neplní svojí funkci především kvůli nedostatečné podpoře trenérů a taky proto, že trenéři sami nepovažují ta soustředění za důležitá a vlastně svůj pohled na věc předávají i závodníkům?

Richard Růžička: Ano, to je jeden z faktorů a samozřejmě na základě této věci, která probíhá už delší dobu, dochází akorát k tomu, že člověk ani nemá chuť si ty tréninky nějak důsledně připravovat a snažit se realizovat nějaký plán přípravy, když ve výsledku ti trenéři ten plán stejně nedodržují a spíš ho narušují svými vlastními zájmy a nápady. Když to srovnám s dřívějškem, reprezentační soustředění byla dvoudenní nebo i delší a nikdo s tím nikdy neměl problém. Všichni tam prostě rádi přijeli a trénovalo se i víckrát za den, ne 2x jako teď, ale 3x, po tréninku jsme si zajišťovali dokonce bazén jako formu regenerace a další den se trénovalo znovu a nikdo s tím neměl žádný problém. Dneska jsou soustředění jen jednodenní a i tak je lidem zatěžko ten jeden den obětovat a po prvním tréninku odchází, protože se jim nechce trénovat nebo tomu nechtějí věnovat čas. Ten přístup je velmi špatný.

Všech předchozích 21 Mistrovství Evropy ses zúčastnil, ať už jako závodník nebo jako kouč. Vidíš nějaký posun ve cvičení, když porovnáš jednotlivé disciplíny?

Richard Růžička: Tak samozřejmě každé to mistrovství bylo ve své době na úrovni tehdejšího cvičení a odpovídalo i tomu, jaký na to byl náhled, protože třeba v roce 96 nebyla víceméně žádná pevná standardizace kata, ta přišla až o něco později z HQ JKA. Nicméně bych řekl, že každý sport se vyvíjí. Já to vždy přirovnávám k tenisu, protože tak jak se hrálo v roce 1950, se dneska taky nehraje. Tenisti, kteří tehdy vyhráli Wimbledon, by dneska podle mě neuspěli ani na okresním přeboru, protože ta technika, vybavení ale i technická a fyzická příprava se hodně vylepšily. Myslím, že je to tak snad v každém sportu. Takže z mého pohledu jsou dneska karatisti daleko líp technicky vybaveni i víc připraveni, protože jejich příprava je víc propracovaná a začíná v daleko ranějším věku. Když se podíváte třeba na provedení kata, dřív bylo daleko víc živelné, tvrdé, takové surové, ale zase se moc neřešila technika a dneska je to určitě daleko víc technická záležitost. Co se týká kumite, tak mi taky přijde, že zápas byl dřív víc živelný a že dneska se klade větší důraz na kontrolu technik. Takže posun vidím a myslím, že je to přirozená věc.

Co je pro tebe nejtěžší při vytváření nominace na ME nebo MS?

Richard Růžička: No je to vlastně optimalizační úloha jako v matematice - za co nejméně peněz vyslat na turnaj co nejvíce závodníků a zároveň z nedostatku závodníků nominovat takový výběr, abychom obsadili co nejvíce disciplín a aby byla šance udělat nějaký výsledek. Takže řešení téhle úlohy je na tom to nejtěžší. Když třeba můžu nominovat jen 5 závodníků a musím to skloubit tak, abych obsadil co nejvíce disciplín, kde máme šanci uspět, tak je celkem složité tu nominaci udělat. Další komplikace může nastat kdykoliv před závody, kdy zranění, nemoc nebo osobní problémy třeba jen jednoho závodníka mohou znemožnit sestavení týmu. Každý to vidí až přiliš snadně, ale snadné to není. To, že má někdo dobré výsledky na našich soutěžích ještě neznamená, že má šanci uspět na ME nebo MS. Takže vybírat závodníky jen podle výsledků z národního poháru a MČR nejde. Když jsem sám soutěžil v ČSKe umísťoval jsem se na závodech v ČR na 4. - 7. místě, a když jsem vyjel na ME WKF dopadl jsem líp než závodníci, kteří mě na našich závodech poráželi. Snažím se tedy nominaci vždy dělat tak, abychom jako výprava dosáhli co největšího úspěchu.

Shrnutí našich úspěchů na ME JKA v letech 1996 - 2016 v kategoriích seniorů

Rok Místo konání ME JKA Disciplíny Počet * 1. místo 2. místo 3. místo
1996 Gent – Belgie jednotlivci, smíšená družstva
(3 muži + 2 ženy)
0 1 0
1997 Bochum – SRN jednotlivci, smíšená družstva
(3 muži + 2 ženy)
0 0 2
1998 Boulogne Sur Mer – Francie jednotlivci, smíšená družstva
(3 muži + 2 ženy)
1 0 2
1999 Praha – Česká republika jednotlivci, smíšená družstva
(3 muži + 2 ženy)
0 1 0
2000 Geelen – Holandsko jednotlivci, smíšená družstva
(3 muži + 2 ženy)
12 0 0 2
2001 Tampere – Finsko jednotlivci, smíšená družstva
(3 muži + 2 ženy)
11 0 1 0
2002 Malmö – Švédsko jednotlivci, družstva 11 0 0 3
2003 Budapešť – Maďarsko jednotlivci, družstva 13 0 0 1
2004 Bělehrad – Srbsko jednotlivci, družstva 14 0 1 2
2005 Bergen – Norsko jednotlivci, družstva 11 1 0 1
2006 Kostnice – SRN jednotlivci, družstva 8 0 0 2
2007 Siauliai – Litva jednotlivci, družstva 10 0 1 1
2008 Bělehrad – Srbsko jednotlivci, družstva 8 0 1 1
2009 Maastricht – Nizozemsko jednotlivci, družstva 12 1 0 3
2010 Bochum – SRN jednotlivci, družstva 10 1 2 0
2011 Crawley – Velká Británie jednotlivci, družstva 10 0 1 2
2012 Praha – Česká Republika jednotlivci, družstva 18 2 0 4
2013 Kostnice – SRN jednotlivci, družstva 16 0 0 2
2014 Kortrijk – Belgie jednotlivci, družstva 13 1 1 0
2015 Praha – Česká Republika jednotlivci, družstva 14 0 2 2
2016 Dublin – Irsko jednotlivci, družstva 18 0 0 3

Poznámky k tabulce:
* Počet našich závodníků

Text: Marie Prajzlerová a Michal Polanecký

 

Japonská asociace karate (anglicky Japan Karate Association) je jedna z největších organizací Šótókan karate na světě (více než 100 zemí) a je také nejstarší organizací, která je v provozu od svého založení (v roce 1949) až do současnosti.

Historie

JKA založil roku 1949 Masatoši Nakajama a první trenér byl Gičin Funakoši. Nakajama v roce 1987 zemřel a JKA se začala rozpadat. Slavní trenéři jako Taidži Kase, Širai Hiroši, Masao Kawasoe, Mikio Jahara, Abe Keigo a ASAI Tecuhiko se od JKA odtrhli a založili své vlastní organizace. Od roku 2001 má JKA nové sídlo v Bunkjó v centru Tokia.

Zásady

JKA má za cíl studium, výuku a rozšíření karate v Japonsku i po celém světě. Další cíl je zlepšování veřejného zdraví a udržení zdravého sportovního ducha. Tento koncept byl založen roku 1956 svými instruktory. JKA je asociace všech stylů karate. Funakoši odmítal jakékoliv soutěže v karate. Nakajama klade velký důraz na původní hodnoty karate, ale soutěže karate bere jako součást karate.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Český svaz karate JKA Kosmetický salon Helena Rudolecká SPORTSTUDIO Prima Sport Úvaly Nehty Heláková Yellow Queen Dalmatin Albus Niger Trifoglio