Šíření karate v Evropě
Pro mnoho lidí po celém světě je Japonská asociace karate (JKA) synonymem Shotokan Karate. Technická dokonalost jejich instruktorů je respektována bez ohledu na styl karate. Mistři jako Nakayama, Nishiyama, Okazaki, Kanazawa a Enoeda, abychom jmenovali alespoň některé, jsou považováni za vrchol Shotokan Karate.
Gichin Funakoshi představil Japoncům okinawské bojové umění Karate v roce 1922. Neúnavně pracoval na rozšíření Karate v Japonsku a jeho snem bylo rozšířit Karate-do i do zbytku světa. Podařilo se o karate natočit dva filmy a Gichin Funakoshi dohlížel na jejich produkci. Film Hien Karate-Uchi je životopisný film o Masatoshi Nakayamovi. Další film Karate-do ukazuje Shotokan karate v podání žáku Gichina Funakoshi a Masatoshi Nakayami. Druhý film byl úspěšnější a vedl k popularizaci karate v celém světě.
Dalším významnou osobou, která se zasloužila o rozšíření karate jako sportovní disciplíny do celého světa byl Masatoshi Nakayama, který v roce 1946 založil první univerzitní klub na Takushuku Univerzitě a který pod univerzitním klubem vymyslel specializovaný kurz pro vzdelávání žáků karate, dnes známy pod názvem instruktorský kurz JKA. Tento kurz byl nastaven jako nekompromisní dril, jehož výsledkem byla první generace instruktorů JKA. Tito instruktoři byli vysílání do světa jako misionáři JKA karate a zasloužili se o opravdové rozšíření karate ve světě. Mezi prvními absolventy kurzu byli Hirokazu Kanazawa a Takayuki Mikami, po nich následovali další, například Keinosuke Enoeda, Hiroshi Shirai a Hideo Ochi. Na jejich trénování se podílel rovněž Taiji Kase, který vedl výcvik kumite.
První světová mise se uskutečnila v roce 1965 a účastnili se jí Taiji Kase, který začal trénovat v roce 1944 v původním Shoto-Kan (dojo) pod vedením Yoshitaka Funakoshiho. Dalším členem byl Hirokazu Kanazawa, který byl vůbec prvním „Grand“ šampionem (vítěz obou disciplín) celo-japonského mistrovství JKA. Třetím členem výpravy byl Keinosuke Enoeda, přezdívaný Tora (japonsky tygr), byl známý svou silnou bojovností poté, co vyhrál titul šampiona kumite na celo-japonském mistrovství JKA v roce 1963. Nejmladším členem skupiny byl Hiroshi Shirai, který se stal historicky třetím „Grand“ šampionem celo-japonského mistrovství JKA v roce 1962.
První etapa turné začala v Honolulu na Havaji, kde strávili několik dní. Další etapa turné byla ve Spojených státech, kde navštívili řadu měst. Začali v Los Angeles, poté následovala návštěva Chicaga, New Yorku, Filadelfie. Americká část turné byla završena návštěvou Severní Karolíny.
Z Ameriky se instruktoři přesunuli do západního Německa na evropskou část mise. Během své šestidenní návštěvy poskytli rozhovory do různých novin a televizních kanálů.
Další přesun byl do Belgie a navštívili města Brusel a Antverpy. Pak jeli do Holandska a odtud do Francie. Dále pak jeli do Velké Británie, kde navštívili města Londýn, Liverpool, Blackpool a Manchester.
Skupina 3 instruktorů strávila šestiměsíční pedagogickou stáž v Jižní Africe. Každý instruktor učil v jiné části země. Kase, který byl v Jižní Africe už i v roce 1964, byl v Durbanu. Enoeda byl v Johannesburgu, Shirai působil v Kapském Městě a když se Kanazawa v září připojil k ostatním, měsíc učil v Pretorii.
Po dokončení mise v Jižní Africe se instruktoři jeli zpět do Evropy. Kanazawa se vrátil do Británie a Kase i Shirai s ním zůstali několik týdnů, než Kase odcestoval do Francie. Shirai se usadil v italském Milánu a Enoeda setrval v Liverpoolu.
Dnes jsou instruktoři JKA známí po celém světě, nicméně právě skupina 4 vyslaných instruktorů pomohla tomu, že JKA karate je tak celosvětově rozšířené. Ukázky kata a kumite, které na cestách předváděly, udělaly dobrý dojem, což vedlo k mnoha žádostem o výuku instruktorů JKA v mnoha zemích. Díky této misi byly položeny základy pro šíření Shotokan karate i mimo Japonsko.
Taiji Kase
„Soutěž je pouze jednou částí karate, druhou je sebeobrana. Budo pomáhá rozvíjet osobnost lidí, kteří cvičí karate-do. Budo Karate je tak velké, že se můžete rozvíjet mnoha směry. Mnoho lidí soutěží, ale lidé by to měli uchopit tradičnějším způsobem, jinak je to jako box nebo něco podobného. Pokud lidé cvičí pouze pro soutěž, jsou po skončení soutěži etapy hotovi, protože nevědí, co dalšího mají procvičovat. Proto je důležité zachovat tradiční myšlenku Budo Karate.“ - Taiji Kase
V únoru 1944 započal mladý Kase svou cestu do světa karate, když narazil na knihu Gichina Funakoshiho Karate-Do Kyohan, původně vydanou v roce 1935. Kniha představovala fotografie Funakoshiho provádějícího různé techniky a kata. To se radikálně lišilo od všeho, co mladý Kase předtím viděl a nové umění ho tolik zajímalo, že kontaktoval vydavatele knih, aby zjistil, kde se Funakoshiho dojo nachází.
Když Kase poprvé dorazil do dojo, Funakoshiho syn Yoshitaka ho odmítl učit, protože byl příliš mladý. Poté, co si s ním ale promluvil, si mladší Funakoshi uvědomil, že je více než schopný zvládnout výcvik. Kase tedy zahájil výcvik v původním dojo Shoto-Kan v tokijské čtvrti Meijiro (dojo bylo nakonec zničeno při bombardování Tokia během druhé světové války).
Během válečných let byl Kase kadetem japonského námořnictva. Kvůli nacionalistické a vlastenecké povaze doby se přihlásil k nechvalně známému námořnictvu Kamikaze Corp, ale těsně předtím, než měl být nasazen, však válka skončila.
Po válce se Kase zapsal na univerzitu v Senshu, kde studoval ekonomii. Během této doby jeho karate opravdu vzlétlo. V roce 1946 získal 1. dan.
V roce 1949 Kase získal 3. dan a ve 20 letech byl nejmladším cvičencem, kterému byl tento mistrovský stupeň udělen.
Kromě výuky v dojo JKA, které se nacházelo v tokijské čtvrti Yotsuya, učil také kumite tři dny v týdnu na kurzu instruktorů. Mezi jeho studenty patřili budoucí šampioni celo-japonského mistrovství Hirokazu Kanazawa, Keinosuke Enoeda, Hiroshi Shirai a Hideo Ochi. Bylo o něm známo, že je tvrdý, ale spravedlivý instruktor.
Po absolvování „světové mise“ společně s Kanazawou, Enoedou a Shirai se usaadil v Paříži a stal se trenérem Francouzské federace karate. Ve Francii učil karate téměř 20 let, než se v polovině 80. let rozhodl zavřít své dojo, aby mohl cestovat po celém světě a šířit tak karate.
Hirokazu Kanazawa
„Nejdůležitějšími body mé výuky jsou dýchání, pohyb a načasování. Ale dýchání je první ... první věcí, kterou na tomto světě děláme, je dýchání, a víte, že i dnes 90% lidí neví, jak správně dýchat. Pokud je dýchání špatné, vaše tělo se pokazí - vaše mysl se také pokazí - existuje velmi silné spojení. Svého ducha ovládáte svým dechem a my bychom měli vždy přemýšlet a snažit se dozvědět více o tomto nejdůležitějším aspektu - je to samotné jádro života.“ - Hirokazu Kanazawa
Kanazawa se o karate poprvé dozvěděl ve čtyřicátých letech minulého století, když byl na střední škole a přijel ho navštívit Yamashiro, okinawský přítel jeho bratra Tatsua. Jednou v noci se Yamashiro opil a popral se s několika místními rybáři. Byla přivolána policie, včetně důstojníka Kodama (velký muž a renomovaný judista, držitel 5. danu). Během zjednávání pořádku se Yamashiro popral i s důstojníkem a ačkoliv byl Yamashiro mnohem menší, zlomil důstojníku Kodamaovi nos. To byla první zkušenost Kanazawy s karate přímo v akci. A to se chtěl naučit. V místě, kde žil, však nebyly žádné kluby karate, a tak se v roce 1951 zapsal na Nippon University. Vstoupil do univerzitního klubu Karate, ale výcvikem byl brzy zklamán. Klub totiž nebyl na vysoké úrovni, trénovalo v něm mnoho žáků s bílym pásem a pouze jeden žák s černým. Jednou však viděl trénink vedený studenty z univerzity Takushoku a úroveň jejich výcviku karate na něj udělala takový dojem, že chtěl začít studovat na univerzitě s tak vysokou úrovní výuky karate.
Kanazawa složil přijímací zkoušky na univerzitu Takushoku a přešel na ni v roce 1951. Zpočátku mezi ním a ostatními studenty byl velký rozdíl v dosažené úrovni karate. Někteří žáci studovali karate už na střední škole, a aby co nejdříve zlepšil svoje dovednosti, v noci sám trénoval. Kromě běžného vysokoškolského studia trénoval 5 až 6 hodin denně. Brzy se připojil k silnému univerzitnímu klubu Shotokan Karate a po absolvování univerzity byl začal pracovat ve společnosti Taiyo Fisheries Company. Masatoshi Nakayama, hlavní instruktor JKA, však chtěl, aby se připojil k nově vytvořenému kurzu instruktorů, což také udělal.
V roce 1957 Kanazawa po boku Takayuki Mikamiho absolvoval vyčerpávající kurz instruktorů. Mezi jejich instruktory patřili Nakayama, Hidetaka Nishiyama, Taiji Kase a Teruyuki Okazaki. Po absolvování kurzu se stal instruktorem JKA Honbu dojo a několika společností a univerzit, včetně Musashi Industrial University, Mitsubishi Shoji Company a Arabia Oil Company.
Dne 28. října 1957 se v Tokijském metropolitním gymnáziu konalo 1. mistrovství All Japan Karate Association. Kanazawa se na mistrovství intenzivně připravoval, ale pět dní před začátkem mistrovství si zlomil zápěstí na dvou místech a rozhodl se, že nebude závodit. Jeho matka už ale byla na cestě do Tokia, aby ho viděla soutěžit. Zeptala se ho, jestli má i jiné končetiny, které by mohl v zápase použít a protože ji nechtěl zklamat, vstoupil do turnaje. Celou soutěž používal zdravou ruku k blokování a kopy ke skórování. Vyhrál čtyři zápasy ipponem. Ve finále kumite porazil Katsunori Tsuyamu.
V roce 1958 se Kanazawa stal vůbec prvním „grand“ šampionem JKA All Japan Karate Championships. Získal titul mistra v disciplíně kata a sdílel titul kumite s Takayuki Mikami. Mikami a Kanazawa byli dlouho spolužáky a spolubydlícími, a protože se dobře znali, provedli během finále minimální počet útoků, především kolem sebe kroužili, dokud nevypršel čas. Finále skončilo nerozhodně, a proto sdíleli titul mistra kumite.
V lednu 1961 byl Kanazawa poslán na Havaj JKA, aby se tam stal hlavním instruktorem, a tuto pozici pak zastával další dva roky. Představení nového umění Shotokan Karate na Havaji však nebylo bez problémů. Často musel čelit výzvám od jiných instruktorů různých stylů karate a bojových umění, kteří chtěli vyzkoušet autentičnost jeho karate.
V roce 1977 Kanazawa odešel z JKA a založil mezinárodní federaci Shotokan Karate-Do (SKIF). Od té doby učil a propagoval karate prostřednictvím SKIF, včetně organizace několika soutěží mistrovství světa v karate.
V roce 2012, po desetiletích cestování, se Kanazawa rozhodl strávit více času v rodném Japonsku. Rok po mistrovství světa SKIF v Sydney v Austrálii (2012) přestal cestovat a aktivně vyučovat karate. Během svého života působil jako instruktor ve více než 130 zemích.
O dva roky později, na zvláštním ceremoniálu, který se konal v Tokiu dne 5. dubna 2014, Hirokazu Kanazawa oficiálně předal vedení SKIF svému synovi Nobuakimu, kterému pomáhal Manabu Murakami.
zdroje: www.findingkarate.com, www.wikipedia.org
text: Marie Prajzlerová