Tomáš a Martin Hána
Rozhovor s Tomášem a Martinem Hánou
Odkud pocházíte?
Martin: Pocházíme z malebné jihočeské Bechyně a právem na ni můžeme být hrdí. Toto nevelké městečko je díky své historii a kráse jedním z klenotů Jižních Čech, jehož návštěvu rozhodně doporučujeme. Město Bechyně má na naší karatistické kariéře velkou zásluhu, jelikož nás dlouhodobě na naší cestě za sportovními sny podporuje.
V jakém oddíle trénujete, případně pokud jste někdy přestupovali, tak v jakém oddíle a u jakého trenéra jste začínali?
Tomáš: Karate bylo naštěstí jedním ze sportů, které se na zdejší základní škole nabízejí. Vstoupili jsme proto do oddílu Shotokan karate klub Bechyně, v němž nepřetržitě od roku 2007 trénujeme pod vedením Petra Cibulky.
Máte nějaké další sourozence?
Tomáš: Bohužel nebo spíše bohudík nemáme. Myslím si, že dva stačíme. Kdybychom byli tři, bylo by to s námi k nevydržení. ☺
Kdo z vás dvou je starší?
Tomáš: Jsme dvojčata, ale dříve narozený je Martin. Je pravda, že Martin vizuálně vypadá mnohem starší, tudíž lidé bývají často překvapeni, když se dozví, že skutečně jsme dvojčata.
Kdy proč jste začali trénovat karate?
Martin: Jak jsme již výše naznačili, karate se věnujeme od roku 2007. V tomto roce jsme začali chodit do školy a v souvislosti s tím jsme si vybírali nějakou zájmovou činnost, nějaký kroužek. V té době jsme ještě nebyli vyhranění a střetávali se v nás odlišné tendence rodičů. Mamčina tendence mít ze synů umělce a taťkova snaha vychovat dva sportovce. Nejdříve jsme tedy chodili na kroužek výtvarné výchovy i na karate. Dnes je již jasné, co později zvítězilo.
Kdy se u vás začala projevovat specializace na danou disciplínu (Tomáš - kata, Martin především kumite)
Tomáš: Dříve jsem dělal obě disciplíny, ale před devíti lety jsem měl vážné zranění krční páteře. Od té doby jsem se rozhodl soustředit se pouze na kata. Musím napsat, že jsem vlastně za toto rozhodnutí rád, jelikož v dnešní době se pomyslné nůžky rozdílnosti mezi kata a kumite rozevírají a je velice obtížné, možná až nemožné, soutěžit na té nejvyšší úrovni v obou disciplínách.
Martin: Náš trenér vždy razil, že v karate je potřeba trénovat a závodit v obou disciplínách. První naše působení v reprezentaci bylo spíše zaměřeno na katy. Specializace jako taková se začala projevovat o trochu později. Já stále závodím v obou disciplínách, ale většina tréninku je zaměřena na trénink kumite. Dnes je velice těžké být úspěšný jak v kata, tak i v kumite, protože se karate zase o kousek posunulo a specializace je na vysoké úrovni nezbytná.
Jste rádi, že každý máte jako „hlavní disciplínu“ něco jiného, nebo byste radši „měřili síly“ mezi sebou?
Tomáš: Určitě je výhodou, že každý máme svou disciplínu. Máme potom totiž čas se navzájem podporovat a vytvářet si tak jistou formu zázemí, které je důležité pro plnou koncentraci na zápas. Nicméně na menších soutěžích jako je krajský přebor pravidelně své síly poměřujeme.
Nedávno jste maturovali a šli jste studovat na VŠ, jak to ovlivnilo vaše trénování?
Tomáš: Přesně tak, relativně nedávno jsme maturovali a nyní jsme oba studenty druhého ročníku VŠ. Od nástupu na VŠ se toho hodně změnilo. Samozřejmě už nemám tolik volného času, jak tomu bývalo dříve. Studuji historii a český jazyk se zaměřením na vzdělávání. Toto studium je především náročné na četbu, jelikož se zde setkávám s velkým množstvím povinné literatury nejen v rámci českého jazyka, ale také v dějepise. Často bývá náročné skloubit dobré studijní výsledky se sportem na mezinárodní úrovni.
Martin: Pro můj trénink byl příchod na vysokou školu zajisté vítán. Mám teď více času na trénink, teda vyjma zkouškového období. Skvělé je, že si z části mohu postavit rozvrh pro své individuální potřeby, proto si některé dny mohu dovolit trénovat dvoufázově. Zajisté je, ale velice těžké skloubit dobré studijní výsledky a kvalitní trénink, popřípadě reprezentaci.
Jak jste zvládali trénovat během posledních dvou let, kdy platila různá opatření, bylo zrušeno několik turnajů, seminářů i reprezentačních soustředění?
Martin: Oba pocházíme z malého klubu, kdy jsme vždy byli odkázáni na část tréninků, které jsme si museli řešit individuálně, proto pro nás ani nebyl takový šok při omezení tréninků. Poměrně rychle jsme se adaptovali a naši rodiče nám umožnili vybudování malé tělocvičny v garáži. Jediné pozitivum na tom celém bylo, že spousta zahraničních kvalitních instruktorů a závodníků přešla do online prostředí a my tak měli možnost vyslechnout si názor jiných trenérů.
Pokud jste v posledních dvou letech na trénink nezanevřeli, co vás motivovalo, když bylo odloženo ME i MS na neurčito?
Tomáš: Především to, že karate (a nejen karate, ale v podstatě každý sport) je jako rozjetý vlak. Bohužel tento vlak nikdy a nikde nezastavuje. Jakmile z něj jednou vystoupíte, je velice obtížné do něj naskočit zpátky. Bylo nutné na sobě stále pracovat a zlepšovat se, abych byl připraven ve chvíli, kdy se po pandemii soutěže znovu rozeběhnou. K takto obtížné situaci správným způsobem přistoupilo i vedení státní reprezentace. Kromě již zmíněné vnitřní motivace nám tak poskytli i motivaci vnější v podobě pravidelného distančního fyzického testování a online reprezentačních tréninků.
Martin: Neříkám, že mě ztráta turnajů nevadí, hlavně když jsem přišel o poslední roky působení v juniorské kategorii. Mou hlavní motivací jsem já sám, vždy se snažím být nejlepší a posunout se při mé cestě karate o další krok dál. Skvělou motivací bylo také pravidelné fyzické testování, kde jsem své výsledky mohl porovnávat s ostatními členy reprezentace.
Co se vám na karate nejvíc líbí?
Tomáš: Na tuto otázku je velice obtížné odpovědět. Karate je krásné v jeho komplexnosti. Díky němu je možné trénovat celé tělo i mysl. Neméně krásná je i skutečnost, že v karate nikdy nemůžete mít pocit, že vše dokonale zvládáte. Stále je co zlepšovat, a tudíž je v podstatě takovou nekonečnou životní cestou. Navíc je karate velice atraktivní, stejně jako ostatní bojové sporty, které dnes zažívají jakýsi „boom“ v popularitě.
Martin: Na karate se mi nejvíce líbí jeho komplexnost, proto je i celý tréninkový proces velice rozmanitý. Od posilovny, přes atletiku, až po čistou techniku karate. Baví mě, že každý trénink je svým způsobem jiný.
Co vám karate dalo do života, nebo co vás naučilo?
Tomáš: Díky tomu, že cvičím kata, jsem se naučil preciznosti, perfekcionismu a především trpělivosti. Při tréninku je rozhodně nejnáročnější být trpělivý a mít smysl pro detail. Častokrát se totiž chyby skrývají v úplných detailech, kterých si ale zkušené oko rozhodčího všimne. Takové chyby se velmi těžko odstraňují, ale na závodech, na tatami, právě tyto drobnosti odlišují ty dobré od nejlepších. Proto je potřeba být maximálně trpělivý. Jistě se mnou budete souhlasit, když napíšu, že naučit se trpělivosti je velice důležité i pro běžný život.
Martin: Karate mi do života přineslo jasný cíl a disciplínu. Pomohlo mi vypěstovat si v životě určitou formu píle a pokory. Tyto vlastnosti nabyté při mé cestě karate se mi hodí v celém mém životě a pomáhají mi na této cestě, proto si myslím, že karate je ideální sport pro děti, jelikož nerozvíjí pouze pohybové schopnosti, ale rozvíjí osobnost i po psychické stránce.
Máte nějaké zatím nenaplněné sportovní cíle?
Tomáš: Samozřejmě, že bych chtěl jednoho dne vyhrát zlatou medaili na MS JKA. Bohužel je zde tak silná konkurence ze strany Japonců, že na posledních mnoha šampionátech se na medailových příčkách v soutěži kata muži umístili pouze oni. Myslím si, že je ale důležité mít vytyčen nějaký takový velice obtížný cíl a za ním vědomě směřovat. Další dosud nenaplněné cíle jsou poněkud časově vzdálenější a souvisí s trenérskými ambicemi. Až ukončím závodních kariéru, chtěl bych karate vyučovat, předávat jej dále a snad i vychovat nějaké úspěšné závodníky.
Martin: Nenaplněných cílů mám mnoho, jelikož karate je nevyčerpatelným zdrojem možností, které se za jeden život ani nedají stihnout.
Text: Marie Prajzlerová
